Vílí domky

Jedny z nejznámějších a nejoblíbenějších postav sardinských lidových pověstí jsou malé víly janas, které spřádají zlaté nitě na kolovrátku. V některých regionech ostrova jsou krásnými křehkými bytostmi, které ze strachu před lidmi ve dne nevychází z úkrytu, jinde zase zrádnými, zlými stvořeními, které po nocích škodí a unášejí malé děti. Ať už je jim charakter přiřazen jakýkoli, vždy shodně žijí v malých kamenných obydlích, které po nich dostaly svůj název Domus de janas.

Ve skutečnosti je funkce těchto do kamene vytesaných místností mnohem prozaičtější. Jedná se o pravěké hrobky datované do doby kolem roku 3 000 před naším letopočtem, které jsou nejstarším dochovaným svědectvím života na ostrově. Dosud jich bylo objeveno přes 3 500, ale odhaduje se, že jich je ještě mnohem více. Jejich velikost se liší, mohou mít jednu komoru, propojené místnosti nebo tvořit rozsáhlé nekropole s desítkami hrobů. Mezi nejvýznamnější patří pohřebiště Montessu na jihu ostrova s 35 domus, Anghelu Ruju s 38 hrobkami v blízkosti letiště u Alghera, nedaleká S´Incantu s mimořádně dochovanými dekoracemi a Sant Andrea Priu s hlavní pohřební komorou o velikosti 250 m2 u města Bonorva. Poslední zmiňovaná byla podobně jako mnohé další znovu užívaná v pozdějších římských a byzantských dobách.

S rozvojem civilizace se postupně měnily i pohřební rituály. To, že lidé vnímali smrt jako přechod z jedné fáze do druhé je zřejmé z předmětů, které společně s mrtvými pohřbívali. Časté byly obsidiánové nože, bronzové sošky, kamenné amulety a dle některých i jídlo. Místnosti byly zdobené tak, že v mnoha případech připomínaly reálná obydlí, to aby se zde nebožtík cítil co nejvíce “jako doma”. Běžná výzdoba obsahovala vyryté spirály, býčí hlavy, paroží, kruhy i falešné dveře, které symbolizují právě odchod z pozemského světa.
Ač se to zdá neuvěřitelné, samotné hrobky byly do skal vytesány jiným, tvrdším kamenem. Umístění pod povrchem má symbolizovat splynutí těla s matkou země a ukončení koloběhu. Těla nebožtíků byla po smrti přenesena do připravených komor a pomazána okrovou barvou, stejně jako falešné dveře, aby transformace proběhla co nejsnadněji. Z pozdější doby existují ale i mnohem menší hrobky, kam by se lidské tělo vešlo jen stěží, jedna taková se nachází například pod slavnou Sloní skálou v blízkosti Castelsarda. Vše nasvědčuje tomu, že těla byla po smrti uložena stranou obydlených osad, kde byla sluncem vysušena, zvěří zbavena svalů a masa a do kamenných otvorů pak byly přeneseny pouze kosti.

Předměty, které byly v hrobkách nalezeny mají nevyčíslitelnou výpovědní hodnotu a pomáhají odhalit zvyklosti, každodenní činnosti a způsob života lidí, kteří na ostrově žili v průběhů tisíciletí. Obdivovat je můžete v některém z archeologických muzeí. Mezi ty nejvýznamnější patří Národní archeologické muzeum v Cagliari, Národní muzeum Giovanni Antonia Sanny v Sassari a Národní muzeum Giorgia Asproniho v Nuoru. Působivé sbírky však najdete i v menších regionálních muzeích po celém ostrově.