Vesnice duchů a opuštěná místa

Podobně jako jinde ve světě, i na Sardinii existují místa, která zůstala navzdory úspěšné minulosti z různých důvodů opuštěná a jsou nyní cílem zvědavců, jež láká opar tajemna a originální genius loci.

Asi nejznámější vesnicí duchů, kterou zastihla přírodní katastrofa, je Gairo Vecchio na východě ostrova. Umístění domů ve svahu kopce Trunconi bylo od začátku nešťastné a letité potíže kulminovaly v roce 1951, kdy po několikadenních, silných deštích došlo k výraznému sesuvu půdy. Další pobyt zde byl životu nebezpečný, proto místní obbyvatelé vybudovali nové město Gairo Sant Elena na vrcholu stejného kopce, ve kterém již vedou poklidný život. Na opuštěné vesnici lze krásně pozorovat, jak si příroda bere zpět to, co ji patřilo. Polorozpadlé domy vyzařují zvláštní klid a výhled do krajiny je ohromující. Stejný osud postihl i o něco menší obec Osini, jehož centrum se kvůli stejným dešťům přesunulo níže do údolí a při toulkách v oblasti můžete navštívit několik budov původního Osini Vecchio.

Samostatnou kapitolou jsou opuštěné hornické vesnice, které byly s nadsázkou stejně rychle postaveny, jako opuštěny. Když se Evropě otevřely nové obchodní cesty, četné doly v jihozápadní části Sardinie přestaly být výdělečné a zejí dnes již jen prázdnotou. Jedná se o vesnice Asproni, Rosas, Ingurtosu, Montevecchio, Malacalzetta a na severozápadě Argentiera. Kromě těžkých strojů, masivních umýváren a opuštěných hal můžete obdivovat i secesní paláce ředitelů, ubytovny pro dělníky a kostely.

Údajnou kletbou byly zasaženy dvě vesnice v horní části ostrova, Rebeccu v kraji Sassari a Lollove v kraji Nuoro. Nejznámější legendou je ta o králi Beccu (italsky Re Beccu), který měl dceru Donorii, údajnou čarodějnici. Když obyvatelé vesnice zapálili její dům, uprchla a vyřkla kletbu “Rebeccu nikdy nebude mít víc než 30 domů.” A i když bylo místo ve středověku významným centrem na pomezí judikátů Arborea a Torres, dnes můžete pozorovat jen opuštěné budovy, kamenné cestičky a odsvěcený hřbitov. Osud Lollove mají prý zase na svědomí rozmarné františkánky, které měly udržovat intimní vztahy s místními pastýři. Když se to v klášteře dozvěděli, hlavní sestra pronesla „Lollove, budeš jako voda v moři, neporosteš, ani nikdy (růst) nezkusíš!“ A tak se také stalo, obec se nikdy nerozrostla a dnes zde panuje jen ticho. Výjimkou je podzimní etapa festivalu Autunno in Barbagia, kdy se místní dvorky otevřou turistům, aby jim představily to nejlepší a nejtradičnější z ostrovní kultury.

Působivým místem je také vesnice Santa Chiara, která byla postavena za účelem stavby přehrady na řece Tirso a posléze opuštěna. Nejzajímavější atrakcí je vila ředitele, která se z přehrady vynoří, když klesne její hladina.