Perdas Fittas

Místa opředená legendami a tajemstvím, svět předků, který promlouvá skrz obrovské kameny. Menhiry Perdas Fittas jsou bránou k božstvu, obklopené pohádkovou krajinou ze starých dubových lesů, loukami bramboříků a divokých orchidejí, keři levandule a myrty, které provoňují vzduch. Obrovské kameny sloužily ke spojení s božstvy, po kterých se žádalo požehnání při početí, porodu, pro úrodnost polí nebo při přechodu do posmrtného života. Rituál spočíval v dotýkaní se menhirů rukama a břichem, jejich poléváním tekutinami a zdobením děkovnými dary. I po pěti tisíciletích je jejich posvátný charakter stále živý. Až do začátku 20. století se u nich zbožní lidé zastavovali, aby se modlili a několik perdas fittas od té doby přijalo jména svatých.

Na počátku, asi před 5 tisíci lety, byly menhiry tvarovány pouze větrem a vodou, později pak byly ryty a vyřezávány a nabývaly stále humanizovanějších podob, pravděpodobně na oslavu předků. Jejich posvátnost trvá po tisíciletí, proto papež Řehoř Veliký na konci šestého století popsal Sardy jako „uctívače kamenů“. Jiní papežové a stejně tak někteří králové, včetně Karla Velikého, nařídili demolici menhirů. Navzdory démonizaci ale nebylo vše ztraceno a asi tisíc menhirů stále stojí rozeseto po celém ostrově.

Magickou atmosféru můžete nasát v Pranu Mutteddu di Goni a Bir´e Concas di Sorgono, v zeleném srdci ostrova, kde jsou soustředěny stovky menhirů: osamocené, ve dvojicích, v kruzích nebo v dlouhých řadách symbolizujících kultovní cesty, možná na základě nebeských jevů. Magie, posvátnost a magnetická síla se podobá slavnému Stonehenge, zde jsou ale menhiry starší a početnější. Perdas fittas najdete také u moře např. v Cuili ´e Piras nebo v Castiadas, kde je jich přes 50. Pár desítek kilometrů od Oristana se nachází údolí menhirů Villa Sant´Antonio a na Corru Tundu pak najdete nejvyšší menhir na ostrově. Na turistických stezkách a okrajích silnic narazíte na mnoho osamělých menhirů, které dodnes stojí na prastarých křižovatkách. Některé menhiry hlídají hrobky a často jsou na nich vyryty spirály, soustředěné kruhy, lidské postavy a malé prohlubně, „coppelle“, kodifikovaný jazyk dobře známý v italské prehistorii. Příkladem je menhir „Stele di Boeli“, známý také jako Sa Perda Pint’a – velká žulová socha s hluboce vyrytými znaky, jemně zdobená kresbami a rytinami, která je hrdě vystavena u vstupu do Mamoiady.

Postupem času ztratily některé menhiry svou posvátnou auru a staly se prostými zkameněními. V Sant´ Antiocu stojí dvojice menhirů, su Para ´e sa Mongia, mnich a jeptiška, kteří byli podle legendy při svém útěku potrestáni božím hněvem. Ve Villaperucciu nedaleko nekropole Montessu se nachází menhir Luxia Arrabiosa, krásná Jana, tak trochu víla a trochu čarodějnice, která žije v lidových pohádkách. Stopy legendární Luxie lze nalézt také na kopci Prabanta, vedle hory Arci, kde je po ní v oblasti Simala pojmenován pár menhirů Turra ´e sa Cullera (naběračka a lžíce).

V Allai, v Ruinas a především v Laconi můžete obdivovat nejvyspělejší menhiry s vyřezávanými stylizovanými lidskými postavami: můžete rozpoznat nos a obočí, anatomické detaily, oblečení a zbraně. Na povrchu byly obvykle vyryty dva na sobě ležící ornamenty – „obrácený“ duch zemřelého, který se také objevuje na skalních hrobkách sas Concas v Oniferi, a „dvouhrotá dýka“ podobná egyptským hieroglyfům a znázorňující dělohu. Společně představují rytiny duši člověka vracejícího se na zem prostřednictvím své matky.

Laconi je také domovem muzea Menhir, které ukrývá 40 mimořádných uměleckých děl vytvořených v době měděné, na konci 3. tisíciletí před našim letopočtem.