Opuštěné doly

Nerostné bohatství na ostrově bylo od nepaměti hlavním motivem pirátských výpadů a dobývání středomořskými národy. Féničané i Římané těžili vzácné minerály v oblastech, kde o několik století později vznikly v rámci průmyslové revoluce hluboké doly. Hornická epopej, po které na Sardinii zůstalo několik opuštěných vesnic, dolů, umýváren a strojů byla pro svou jedinečnost zapsána na seznam UNESCO a později sloučena do Geominerálního parku Sardinie, který vypráví o hospodářském rozkvětu, prosperitě a slávě vykoupené dřinou, strádáním a krví horníků.

Nejvíce hornických vesnic a dolů se nachází na jihozápadě ostrova, v historickém kraji Sulcis. Hlavním těženým minerálem byl galenit v dole Monteponi u Iglesia, v menším zastoupení byla zinková ruda v dolech Masua, Nebida a Malfidano, a také železo a měď. Těžba se začala rozvíjet v průběhu 19. století a na jejím konci došlo k výraznému rozpuku díky vynálezu dynamitu a nových těžebních strojů, které zcela proměnili dosavadní způsob práce a znásobili produkci. Průkopníkem své doby byla Galerie Henry v Buggerru, kde parní vlak převážel nerosty z dolů do čističek a následně do přístavu, a nahradil do té doby užívané muly, čímž došlo k nápadnému zrychlení. Po první světové válce byl otevřen unikátní důl Porto Flavia v Masue, 600 metrů dlouhý tunel vytesaný do pobřežní skály umožňoval naložení vytěžených minerálů přímo na přepravní lodě a výrazně tím urychlil a zlevnil distribuci do zbytku Evropy.

Moderní techniky a nástroje zajistily částečné překlenutí světové ekonomické krize v roce 1929, i když k uzavření několika závodů došlo. Skutečná krize pak ale přišla během 2.světové války, kdy byla v roce 1943 téměř zastavena veškerá produkce. Po válce přišlo ještě jedno prosperující období, v oblastech Iglesias a Carbonia se začalo ve velkém těžit uhlí a do popředí se dostala produkce zinku a olova. Hornická činnost na ostrově v polovině 20. století byla na vrcholné úrovni v Itálii i po celé Evropě. V dolech pracovali zástupci různých společenských vrstev a vzdělání, pocházející ze všech částí kontinentu a lehčí práce odváděly i ženy a děti. Pro početné rodiny byly vystavěny celé vesnice s byty, školami a školkami, zdravotními středisky, jídelnami, kostely a místy pro trávení volného času. Ředitelé závodů a pracovníci na vedoucích pozicích pak obývali velkolepé vily. Pokles tržních cen minerálů v 60. letech 20. století měl však za důsledek postupné uzavření několika dolů a přetrvávající ztráty vedly o několik let později k úplnému ukončení činnosti.

Opuštěné vesnice, doly, čističky, železnice a průmyslové stroje tvoří již zmíněný Geominerální park na Sardinii, unikátní projekt zajišťující bývalé těžební oblasti, které udržuje a zpřístupňuje veřejnosti. Díky tomu zůstávají živé příběhy těch, kteří práci v dolech obětovali to nejcennější. Byl to právě tento obor, který odstartoval stávku vůči nelidským podmínkám, ve kterých byli horníci nuceni práci vykonávat. V Buggeru v Galerii Henry se dozvíte o jejím průběhu, během kterého zasahovala armáda a vyžádala si i lidské oběti.

Největší opuštěnou hornickou vesnici Montevecchio můžete poznat prostřednictvím čtyř různých itinerářů a obdivovat ředitelský palác, věž těžní šachty, ubytovny dělníků i kovárnu. Prohlídku Porto Flavia na jihozápadě ostrova absolvujete na palubě elektrického vláčku, fascinováni unikátními výhledy na moře. Ve vnitrozemí zase navštívíte Muzeum uhlí v bývalém dolu Serbariu poblíž Carbonie, v historickém kraji Barbagia, u města Gadoni sejdete do podzemí dolu Funtana Raminosa a v kraji Nuoro můžete v rámci občasných prohlídek vstoupit do dolu Sos Enattos. Na severozápadě, v provincii Sassari, leží pobřežní Argentiera, původně hornická vesnice si stále udržuje několik stálých obyvatel a hostí venkovní expozici OPEN Mar.