Tradiční zpěvy a tance

Tradiční sardinská hudba, zpívaná i instrumentální, je jednou z nejstarších a nejbohatších ve Středomoří. Díky své dlouhé tradici má dnes Sardinie bohaté dědictví hudby a písní, které se liší a jsou charakteristické pro každý region ostrova. Zdaleka se nejedná o sterilní folklór, naopak muži i ženy všech věkových skupin a ze všech sociálních vrstev ctí jeho prostřednictvím tradice minulosti a přispívají tak k zachování vlastní identity. Po celém území ostrova se můžete dodnes setkávat s nejrůznějšími tradičními zpěvy a písněmi, typicky je potkáte při různých výročích či na oslavách (a to i rodinných), původně s náboženským podtextem, dnes však častěji společenskou událostí.

Nejznámějším sardinským zpěvem je canto a tenore, čtyřhlasá polyfonní píseň, zpívaná bez pomoci jakéhokoli hudebního nástroje. Je to jedna z nejstarších hudebních tradic Středomoří, úzce charakterizující sardinskou kulturu, která je dodnes rozšířená v krajích Barbagia, Marghine, Baronia nebo horní Ogliastra. Živá vystoupení canta a tenore můžete slyšet zejména v letním období, při nejrůznějších festivalech, a to především v centrální a severní části ostrova v komunitě více než šedesáti měst, z nichž každé si postupem času vytvořilo svůj vlastní, místní hudební jazyk. Skladby jsou obvykle rýmované básně a zpívá je kvarteto, které tvoří sa boghe (sólový hlas, který vede píseň), sa contra a su bassu (doprovodné hlasy, které přerušují slabiky hrdelním zvukem) a sa mesa boghe (poloviční hlas, který má za úkol sjednocovat sbor). Sólista typicky začíná zpívat, udává rytmus a tonalitu, a ostatní členové skupiny ho doprovázejí a následují. Canto a tenore je známý po celém světě, a to díky angažovanosti skupin, jako jsou Tenores di Bitti a Tenores di Neoneli. Světovému věhlasu tohoto fenoménu napomohlo i to, že byl v roce 2005 zařazen organizací UNESCO na Seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva.

Dalším typickým sardinským zpěvem je cantu a chiterra, rozšířený v krajích Logudoro a Gallura. Jedná se o zvláštní typ písně, zrozený díky vlivům aragonských a španělských hudebních tradic mezi sardinsko-logudorskými obyvateli. Kytara, pocházející ze Španělska a rozšířená na ostrově již v 18. století, doprovází zpěvákův hlas, někdy může být doprovázena i akordeonem. Tento druh zpěvu potkáte zejména na vesnických slavnostech, při kterých se střídají nejzkušenější zpěváci a někdy mezi sebou samotní cantadores (tedy zpěváci) dokonce i soutěží.

Nedílnou součástí lidových a náboženských svátků na Sardinii jsou také tance, tzv. Su Ballu Sardu. Neexistují žádné ověřené informace o původu tradičních tanců, předpokládá se ale, že pocházejí z dob prehistorických a byly součástí posvátných obřadů, aby pomohly zajistit dobrou úrodu nebo hojný lov. Možná však byly jen zpestřením volného času či společenských setkání. Tance měly typicky hlubokou provázanost i s ohněm, a ještě dnes se v předvečer některých vesnických slavností zapalují ohně, kolem kterých se tančí. Tato zajímavá a velmi osobitá tradice má každopádně velmi staré kořeny a své jedinečné kouzlo a předávala se po staletí z generace na generaci.
Základní figurou tanečníků je kruh. Všichni tanečníci se drží za ruce („a manu tenta“) či paže. Základní pohyb tance je podobný trhnutí, používá se k němu trup těla, doprovázený různými kroky v souladu s hudebním rytmem. Pohyb je svěřen výhradně dolním končetinám, horní část těla zůstává v podstatě nehybná. Tradiční folklorní tance potkáte zejména v centrálních oblastech ostrova: Barbagia, Baronia, Barigadu, Goceano, Marghine, Mandrolisai a Montiferru. Tančí se za zvuků typických hudebních nástrojů – launeddas, unikátního dechového nástroje, nebo organittu, malého akordeonu, nebo za doprovodu zpěvu canto a tenore.
Dominantní choreografickou formou již od starověku byl Su Ballu Tundu, ohromující tanec, který vyjadřuje především radost. Můžete jej vidět na jakémkoli festivalu nebo oslavě, zejména v oblasti Barbagia. Tančí se v kruhu, jednotlivé taneční páry se drží za ruce se sepjatými a ohnutými pažemi v loktech a pravou nohou provádí typický dvojitý krok. Čas od času se některý pár tanečníků oddělí od kruhu a začnou tančit uprostřed, obvykle ve dvou základních rytmech: sa seria (doslova pomalý tanec) a svižnější su sartiu.
Su Ballu Antigu je dost podobný Su Ballu Tundu, také se tančí v kruhu, ale hudba je pomalejší. Tento tanec je nejstarší ze všech, a i v průběhu let si zachoval svůj původní charakter. Je to velmi jednoduchý tanec, který zvládne každý. Lidé všech věkových kategorií typicky tančili Su Ballu Antigu během vesnických slavností a na náměstích, přičemž k tanci je doprovázel zpěv jednoho hlasu nebo tenorového sboru.
Dalším charakteristickým tancem je Su Ballu a Ulassa, založený na třech různých tempech, který se tančí buď v páru muži se ženami, nebo muži samostatně. Mezi další typické tance patří Su Passu Torrau nebo Sa Mamujadina, které se původně tančily na počest svatých. Při návštěvě vesniček podél pobřeží nebo v horách budete mít s trochou štěstí možnost vidět také Su Dillu, Su Ballu Curridore a dokonce i Sa Danza, možná nejnáročnější a nejúnavnější.