Sardinská řemesla
Nejstarší historii na ostrově má výroba keramiky, která má své kořeny již v době přednurágské. Společně s mnoha dochovanými exempláři z doby Punské a Římské lze keramické výrobky pozorovat v archeologických muzeích. O dochování antických tvarů a forem se zasloužili Španělé, když v roce 1692 zakázali vyrábět jiné tvary než ty, které se užívaly do té doby. Možná právě o to více se pak řemeslníci projevovali v dekoracích. Známé jsou džbány se dvěma uchy z Oristana, zdobené anděly a jinými postavami, nebo ty z Dorgali, ve formě slepice. Proslulé jsou také amfory ze Siniscoly a z Assemini, které je po Oristanu druhou největší keramickou školou na ostrově, a které byly tradičně darovány nevěstě. Dalšími důležitými centry pro výrobu každodenních nádob jsou Cagliari, Cabras, Villaputzu a Sassari. Vyrábí se široká škála nádobí pro různé činnosti: velká umyvadla, do kterých se ukládá těsto ke kynutí nebo namáčí olivy, karafy na vodu, víno i olej, sklenice, hrnce a pekáče, hrnečky a talířky. V současnosti je většina keramického zboží dekorativního charakteru, inspirováno tradičními technikami a barveno nejrůznějšími barvami. K nejvzácnějším výrobkům patří jídelní sady a servisy.
Dalším rozšířeným řemeslem na ostrově je proutkaření a pletení. Sardinie má bohaté zásoby asfodelu, rafie, slámy, proutků, trpasličí palmy a sítiny. Na jihu ostrova v Campidanu, Maracalagonis, Sinnai a západním San Vero Millis se nejčastěji zpracovává pšeničná sláma se sítinou, čímž vznikne pletenec, který se dále točí do spirál (jedna z nejtypičtějších technik pletení), a ty se potom dekorují červenou a černou bavlnou nebo damaškem. V historickém kraji Planargii, zejména v obcích Flussio a Tinnura a v obcích Olzai a Ollolai v kraji Barbagia, se užívá asfodel. Ten se nechá vysušit a nařeže na pruhy, které jsou tmavší zvenku a světlejší zevnitř, což na košících vytváří elegantní kontrast. Ve městech Castelsardo, Tergu, Sorso a Sennori se k vyplétání košíků vždy používala trpasličí palma, v současnosti je však téměř kompletně nahrazená rafií (pocházející z palmy indické). Podobně jako ty keramické, mají i pletené výrobky řadu využití, tvoří se koše různé hloubky, velikosti a šířky, ve kterých se uchovává chléb, těsto či sladkosti. Velké hluboké koše se užívaly pro přenášení ložního prádla, bavlny nebo novin. Naopak malé nízké košíky se využívaly ke zrání sýrů a jiným činnostem každodenního života pastýřů. Samotnou kategorií jsou koše z proutí, které tradičně splétali muži, protože pro jejich ohýbání bylo potřeba vyvinout mnohem větší sílu a používali se pro přenos oliv a zeleniny. Na západních březích ostrova, zejména v kraji Oristano, bohatém na přímořské laguny, a tedy i na užitečné rákosy, se výplety často dekorují sklenice i džbány s vínem, rámečky na fotografie, lampy nebo podtácky.
S rozmachem jezdectví na Sardinii se rozvinulo také odvětví kožedělnictví a kožešnictví. Jsou to zejména výbavy pro koně, které reprezentují velkou část výroby, s hlavním centrem v Santu Lussurgiu na západě ostrova. Ve vnitrozemí v historickém kraji Barbagia je zase tradiční výroba myslivecké výbavy – opasky, nábojnice, kabely a batohy nejvyšší kvality. Kožešnictví bylo vnímáno jako chudé řemeslo, spojené s potřebami pastýřů a zemědělců. V některých centrech jako Oliena, Bitti, Santu Lussurgiu, Tonara a Teulada však bylo vnímáno jako vzácnost a z ovčí nebo kozí kůže se vyráběly dekorace, koberce nebo oblečení. Pásky, peněženky a kabelky vysoké kvality mají dlouhou tradici výroby v Dorgali, kde kombinují tradiční techniky a vzory s moderním stylem a turisté si je čím dál častěji odváží jako cenný suvenýr. Podobně jsou na tom předměty z korku, jejichž produkce se však velmi přizpůsobila moderní poptávce zákazník. Tradiční korkové výrobky najdete zejména v kraji Gallura, kde se soustředí výroba ve městech Tempio Pausania, Aggius, Luras, Calangianus a v menších centrech kolem Olbie. Kromě lahvových korků, ve kterých Sardinii náleží až 90 % celkové Italské produkce, se nejčastěji používá samotná kůra jako tác pod maso, sladkosti nebo předkrmy. Své využití má i v domácnostech, kde se využívá k odhlučnění stěn a v kombinaci s rákosem se z něj pak vyrábí unikátní kusy nábytku.
Dalším odvětvím na ostrově je řezbářství, které má dlouhou tradici zejména na venkově. V dobách, kdy se pastevci kvůli počasí nemohli naplno věnovat své hlavní činnosti, se ubírali ke zpracování materiálu, který měli nejblíže. Dřevu. Obecně byla pastevecká obydlí velmi prostá, jen s několika kusy nábytku. Výjimku však tvořila rodinná truhla, umístěná zpravidla v ložnici vedle lůžka, která byla považována za nejcennější kus a byla bohatě zdobená. Z tvrdých dřev se nejčastěji používá kaštan, dub nebo ořech a vyrábí se z nich větší kusy nábytku, z měkkých dřev je častá třešeň, javor, hruška nebo olivovník, ze kterých se vyrábí menší dekorativní předměty a kuchyňské pomůcky. V Ottaně, Mamoiadě a Orotelli můžete obdivovat řezbářské umění skrze karnevalové masky, které jsou nedílnou součástí kostýmů Boes a Merdules, Mamuthones a Su Bundu. Opomenout nelze ani výrobu hudebních nástrojů, kde se na čele drží antický sardinský dechový nástroj Launeddas, vyráběný z říčního rákosu.
Bronzové sošky nalezené v kamenných nuraghe a hrobkách domus de janas dokazují, že si nerostného bohatství na ostrově byli vědomi už v pravěku, a i když se techniky výroby a využití předmětů přes staletí změnily, řemeslo přežívá ve velkých centrech dodnes. Železné nástroje využívané zejména v zemědělství, zdobené balkóny a mříže, masivní rámy postelí i krbové nářadí se vyrábí v Cagliari, Sestu, Pule, Sassari, Algheru, Tempiu Pausania, Nuoru a v Dorgali. Proslulá je výroba ručních mosazných nožů v Pattadě a kravských zvonů v Tonaře, které jsou mimo jiné nezbytnou součástí karnevalové masky Mamuthone z Mammoiady. Santu Lussurgiu je známým střediskem pro výrobu jezdeckých potřeb, a kromě prvotřídních kožených výrobků nechybí ani ty kovové, jako třmeny, ostruhy, udidla či podkovy. Luxus, bohatství i ochranu před zlem vyzařují sardinské šperky, nejčastěji vyráběné ze zlata či stříbra. Nejrozšířenější technikou výroby je filigrán, který se rozděluje do dvou kategorií “denní” kde se nejdříve vyrobí jednotlivé komponenty šperku, které se stočením drátu spojují a zůstávají transparentní, a “noční” kde se spirály a jiné geometrické motivy navařují na podložku, která je nepropustná. „Noční“ technika je využívaná častěji. Zakoupit či jen obdivovat můžete spirálové náušnice, prsteny, zdobené knoflíky, náhrdelníky či přívěsky. Při přehlídce tradičních ženských krojů neujdou vaší pozornosti stříbrné a zlaté přívěsky na rukávech na předloktí, tzv. Sa Buttonera, realizované technikou filigránu kulatého tvaru, v sadě po 10 nebo 20 patřili společně s prstenem a růžencem ke věnu, které od ženicha dostávala nevěsta. Podobných tvarů a vzorů jsou i tradiční brože, které jsou rovněž součástí krojů a zdobí především šátky na hlavě či pod krkem, hruď a náhrdelníky.
V celém středomoří byla v minulosti rozšířená výroba šperků z mořských korálů, což dokazují i vykopávky ze starého Egypta či Říma. Stejně tak tomu bylo na Sardinii, zejména na severozápadě ostrova ve městech Alghero, Bosa a Cuglieri, kde se v místních vodách hojně vyskytoval červený korál corallium rubrum. Celá tato oblast proto nese jméno Korálová riviéra. Korál se ale nyní objevuje jen zřídka a pro svůj úbytek je proto chráněným druhem. Byly stanoveny kvóty pro jeho sběr a zůstalo jen velmi málo renomovaných klenotníků, kteří cenné šperky vyrábějí a prodávájí. Červeným pokladům byly dříve přisuzovány nadpozemské vlastnosti, mělo se za to, že chrání před zlými silami. Podobnou pověst má jeden z nejznámějších sardinských amuletů Su Coccu, černá onyxová kulička ohraničená dvěma stříbrnými zdobeními, která absorbuje temné síly.
Stále více vzácnějším řemeslem je řemeslné vyšívání, v minulosti velmi rozšířené mezi místními ženami. Dnes se již udržuje jen v několika centrech. Na jihu v Teuladě se vyrábí rafinované ubrusy, na západě v Bose unikátní závoje a krajky, v Olieně jsou výšivky obohaceny perličkami a zlatými či stříbrnými nitěmi. Kromě hodnotných šátků, přehozů, ubrusů a polštářů můžete niterné ruční umění vyšívání sledovat nejlépe na krojích při významných svátcích jako je Sant Efisio v Cagliari, Cavalcata Sarda v Sassari, Oslavy Vykupitele v Nuoru nebo během jarních a podzimních festivalů. Nejčastěji jsou vyšívány květinové a zvířecí vzory, hvězdy, osoby a budovy. Na vyšívání plynule navazuje snad nejtypičtější umění na ostrově, tkaní. Rozlišuje se do dvou skupin podle tkalcovského stavu, jaký se k činnosti používá. Rozšířenější je horizontální stav, který je typický pro obce Atzara, Bonorva, Busachi, Ittiri, Paulilatino, Samugheo, Montiferro a Villamassargia a vyrábí se na něm koberce a přikrývky z bavlny, vlny a lnu. Vertikální stav je starší a používá se zejména v historickém kraji Barbagia, v obcích Gadoni, Nule, Orune, Sarule a Tonara a vyrábí se na něm menší barevné rohože. Jednou z nejrozšířenějších technik tkaní je tzv. Pibiones. Dosáhne se mu speciálním uzlováním, které potom jako by vystupovalo ze základní vrstvy. Pozorovat ho můžete na gobelínech, podsedlových brašnách, přikrývkách a kobercích. V minulosti se nevěstě jako věno připravovala celá tkaná souprava. Prostěradla, přikrývky, pokrývky, polštáře i ručníky byly složeny do dřevěné truhly, která představovala nejcennější kus nábytku a byla ukládána vedle manželského lože. O umění tkaní se nejvíce dozvíte v muzeu v Samugheu, kde jsou vystavěny oba tkalcovské stavy, několik vzácných exemplářů starobylých výrobků i moderní expozice současné produkce.
V neposlední řadě nelze opomenout obor kamenictví, tolik fundamentální pro první národy, které na ostrově žily, a po kterých zde zůstalo přes 7000 kamenných staveb nuraghe, tisíce do skal vytesaných hrobek a monolitické konstrukce. I v současné době má tento obor své zastoupení, a kromě využití při stavbě domů, je gallurská žula vyvážená jako cenný materiál do celého světa.