Literatura v průběhu času

Sardinie byla vždy společným, rozpoznatelným tématem všech slavných sardinských autorů a spisovatelů. Jejich knihy jsou prostoupeny magickou aurou, kterou vyzařuje země jejich původu, jako by chtěli čtenářům předat vůni myrty, měnící se barvy neznečištěné přírody a odlesky vod, které patří k nejkrásnějším na světě.

Grazia Deledda (1871-1936), jedna z nejznámějších sardinských a italských autorek vůbec, se narodila v Nuoru v roce 1871 v poměrně zámožné selské rodině. Vychodila pouze základní školu a poté se vzdělávala sama, především četbou knih. Jako mladinká začala psát poněkud naivistické povídky se sardinskou tématikou, které vycházely v letech 1888-1890 v časopisech pro ženy Ultima moda a La Sardegna. Svou první knižní sbírku povídek vydala v roce 1890. V roce 1900 se Grazie Deledda provdala a odstěhovala z rodné Sardinie do Říma, kde zůstala až do své smrti. V Římě již spisovatelka dozrála. Ve svých dílech již tolik nepropadala sentimentu a snažila se zobrazit dramatické osudy svých postav s jakýmsi veristickým odstupem. Základem její inspirace ale i nadále zůstaly romantické milostné příběhy a pověsti z rodné Sardinie. Stylistická a obsahová úroveň autorčiných románů a novel neustále vzrůstala a svůj vrchol našla především v románech Elias Portolu a Canne al Vento – příběh sluhy, který je ohýbán vůlí silnějšího jako třtina.
V roce 1926 obdržela spisovatelka Nobelovu cenu za literaturu. Mezi její další díla patří: Nell’azzurro (V modři), Racconti Sardi (Sardinské povídky), Amore regale (Královská láska) a další.

Antonio Gramsci (1891-1937) byl jedním ze sardinských spisovatelů a také velmi vlivným politikem. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších myslitelů 20. století. Jeho spisy jsou v původní marxistické a filozofické tradici, analyzoval kulturní a politickou strukturu společnosti a rozvíjel koncept hegemonie. Gramsciho myšlenka byla originálním a autonomním příspěvkem k pochopení marxistických textů. Témata vyplývají z autorových čtení a úvah během dlouhodobého věznění ve fašistických věznicích, proto je jedním z nejdůležitějších konceptů hegemonie, blízkém Leninově myšlence diktatury proletariátu. Gramsci považuje hegemonii za nadřazenost občanské společnosti nad politickou společností. K jeho nejlepším dílům patří: „Odio gli indifferenti“, „Il popolo delle scimmie“, L´Ordine nova.“

Sergio Atzeni (1952-1995) – novinář a sardinský romanopisec strávil své ranné dětství v Orgosolu a poté se přestěhoval do Cagliari, kde se aktivně věnoval žurnalistice a politickému životu. V roce 1977 patřil k zakladatelům periodika „Altair“, sardinskému měsíčníku cestovního ruchu a volného času. Po odchodu do Turína v roce 1986 napsal svá nejvýznamnější díla, která se odehrávají na Sardinii a inspirují se historickou rekonstrukcí regionu od starověku do začátku dvacátého století. Hlavním tématem jeho románů jsou příběhy lidí pokorných a poražených. Známými díly jsou posmrtné romány „Passavamo sulla terra leggeri“ a „Bellas mariposas“, který kombinuje použití sardinského a italského jazyka. Spisovatel v roce 1995 tragicky umírá a po jeho smrti vychází další spisy, které jsou na Sardinii stále oblíbené. Ve skutečnosti je jeho dílo považováno za zakládající součást nové Sardinské literatury. Nejlepší díla: „Passavamo sulla terra leggeri“, „Il folio di Bakunin“, „Il quinto passo é l´addio“

Salvatore Niffoi (1950) se narodil v Orani v provincii Nuoro, kde působil jako středoškolský učitel až do roku 2006. Jeho první román „Collodoro“ vyšel v roce 1997. V roce 2006 získal ocenění „Premio Campiello“. Niffoi je jedním z nejlepších současných sardinských spisovatelů, v jeho prózách zaznamenáváme unikátní kombinované použití italštiny a sardštiny, které ale znesnadňuje čtení a pochopení čtenářům, kteří sardinsky neumí. Pro spisovatele je ale tato kombinace jazyka nezbytná, protože tak umožňuje dát věcem přesné jméno a vyjádřit smysl vyprávění, aniž by ho zradil překladem. Zvláštní pozornost si zaslouží jeho dovednost popisu, který převažuje nad dialogy, dokáže přenést barvy, vůně a dokonce i zvuky a zapojit tak čtenářovy smysly. Nejlepší díla: „Le donne di Orolé“, „Il cieco di Ortakos“, „Il venditore di metafore“

Dalším z významných sardinským spisovatelem je Marcello Fois (1960). V roce 1986 absolvoval italštinu na univerzitě v Bologni a v roce 1989 vydal svůj první román „Ferro Recente“, který byl vydán jako součást série mladých italských autorů. V roce 1992 také vydal „Picta“ za což obdržel cenu „Italo Calvino Award“. V roce 1997 získal ocenění „Premio Dessi“ za román Nulla. Kromě toho v roce 1998 vydal „Sempre caro“, první román trilogie odehrávající se na konci 19. století v Nuoru, s pokračováním „Sangue del cielo“ a „L´Altro mondo“. Spisovatel dostal během posledních let několik dalších ocenění za literaturu, z jeho nejnovějších děl je možné si přečíst např. „Del dirsi Addio“ nebo „Pietro e Paolo.“